GalerieBáry - blog nejen o cestování

Příprava

Na Fuerteventuru jsme vyrazili v prosinci r. 2016. Hledali jsme ostrov, který bude atraktivní k prozkoumání, vhodný na výšlapy a pokud se zadaří, i nějaké to koupání. Na začátku jsem uvažovala i o zimní Mallorce (k té mne nalákala knížka Zasněžené pomeranče od P. Kerra), ale tam nepřipadá v zimě v úvahu koupání (bez revmatických následků). Zvolili jsme tedy Fuerteventuru. Letenky jsme kupovali přes "iry" s odletem z Berlína. Zpáteční letenka stála jen 2100 Kč - pohádka. Ale dokupovali jsme si pro jistotu sedadlo za 4 EUR (nechtěla jsem 5 hodin sedět v lepším případě sama, v horším s německými pubescenty) a jedno zavazadlo s povolenou hmotností do 15 kg. To jsme měli pro dva a v pohodě nám to stačilo, některé oblečení jsem ani neoblekla. Konečná cena letenky byla si 3100 Kč na osobu. Prostřednictvím webu jsme si rovnou zamluvili také auto na celou dobu naší dovolené - to vřele doporučuji - na místě stálo auto trojnásobek (nekecám)! Půjčení auta kategorie B s klimatizací (v našem případě pětidvéřové Toyoty Yaris) nás vyšlo na 10 dní na 80 EUR, třebaže jsme neměli takové to jejich "full insurance". Pětidvéřová auta doporučuji, je fajn mít druhý pár dveří a využívat zadní sedadla jako další příruční odkládací prostor a sušárnu mokrých ručníků. Benzín na ostrově stál plus mínus 1 EURO za litr, takže v té době byl levnější než v naší domovině. Tamní autopůjčovna (Orlando) to měla vyřešené pomocí shuttlebusu - po příletu jsme na letištním parkovišti vyhledali zastávku, z níž nás shuttlebus zavezl do půjčovny umístěné v průmyslové zóně za městem a tam jsme dostali autíčko. Španělé jsou opravdu kliďasové, nezdálo se nám totiž poškrábání celé pravé strany auta, jakoby auto někdo tzv. objel klíčem (následně jsme v rámci jednoho výletu pochopili, že se asi někdo na jedné poměrně frekventované a úzké cestě kolem skalního masivu nalepil na pravou stranu, čímž sice škrábl auto, ale zachoval vlastní existenci před pádem do stometrové rokle). I my jsme viděli šoféry, kteří tam měli na mále. Nicméně, v půjčovně nám dali do ruky tužku a že si prý máme všechny rozbité části sami zakreslit do těch jejich dokumentů. Načež vše bez podepsali, aniž by se obtěžovali cokoli kontroloval. No, asi nám důvěřovali, že nic neuděláme, a nedokreslíme si to při odevzdání do onoho "úředního" papíru. Jelikož ani při odevzávání auta se na naše značně špinavé coche nikdo opět ani nepodíval, zřejmě to prostě neřeší.

Ubytování jsme si zamluvili rovněž předem prostřednictvím známých stránek na "b". Ovšem najít na místě příslušný hotýlek (to platí pro jakékoli město, v němž jsme spali) byl vždy trochu rébus. Španělé ve městech zcela ignorují jakékoli komerční (resp. turistické) ukazatele směru, často jen na začátku město uvedou jakýsi seznam hotelů v daném místě a hotovo. Jenže kde najít ten náš hotel? Ukázalo se, že instalace mapy Fuerteventury do navigace v mobilu byl hodně dobrý nápad - doporučuji. Ubytování hotelu jsme si hledali několik měsíců dopředu a v tomto případě poměrně organizovaně, tak abychom udělali po ostrově jakési kolečko - letiště se na Fuerteventuře nachází zhruba uprostřed východního pobřeží, takže jsme se zpočátku vydali po tomto pobřejí směrem na jih. Následně jsem to vzali vnitrozemím a přes hory až na západní pořeží a odtud na sever ostrova. Poslední dvě noci jsme spali opět na východním pobřeží, cíleně poblíž letiště, abychom to poslední den ráno měli blízko a mohli si před odletem pospat :-)

1.den (10. prosince)

Poté, co jsme strávili 5 hodin v letadle a půjčili si auto, jak už jsem popisovala výše, jsme vyrazili směr první místo ubytování - tím byl adults only hotel (rozuměj hotel pro západoevropské důchodce) Matas Blancas v letovisku Costa Calma. Cesta byla příjemná, ubíhala rychle, ale vpravo i vlevo jen vyprahlá kamenitá půda, občas koza, občas nějaký sukulent. Ovšem začátek městečka byl vždy poznat - okolí se začalo zelenat - místní vše hojně zavlažují, mají opravdu promakanou zavlažovací techniku - černé hadicě položené na zemi (jdou celé vidět) a u každé palmy dírka v hadici :-). Nevím, jestli to bylo ročním obdobím, ale letovisko nežilo tak, jako to můžete znát z jiných španělských destinací - z Costa Bravy nebo Andalusie. Za to jsme ale byli rádi! Připadali jsme si, že tam tak nějak lépe zapadáme, poznávali jsme místní, jelikož turisti nebyli, tak jsme se mohli ptát na rady, na cestu, atd.

Costa Calma má hezky ozdobené kruhové objezd a v podstatě celé město má uprostřed jakýsi palmovo-borový hájek, ve kterém se dokonce nacházela kolonáda, po které jsme však korzovali večer skoro sami. Letovisko má přijemnou, dlouhou a širokou pláž, dokonce na pár místech i zázemí (kabinky a wc) a dva plážové bary. Bylo krásně slunečno, tak jsme dlouho neváhali a skočili do vln atlantiku. I když jsme ve vodě nevydrželi příliš dlouho, shodli jsme se, že to bylo nejteplejší mořské koupání v letošním roce (v létě jsme byli u Baltu a tam mělo moře 18 stupňů). Voda na Fuerteventuře měla takových 20, možná 21 stupňů. V Costa Calmě byly otevřené dva supermarkety a pár obchůdků s turistickýma cetkama, ve kterých v drtivé většině prodávali lidé vietnamské národnosti. Večer jsme žádnou hezkou restauraci nehledali, protože bychom ji asi ani nenašli - v jediném zdejším tapas baru nikde nikdo, patrně tatáž chobotnice tu byla vystavená celou dobu, takž nic lákavého, akorát na u nás na kruháči byl jakýsi bar plný místích, ve kterém grilovali kuřata, a vedle něj surfařská kavárna a cukrárna (oni ví, že němci rádi konditorei).

2. den (11. prosince)

Dopoledne jsme studovali náš itinerář u bazému a následně vyrazili na pláž, na kterou jsem se moc těšila - Playa del Sotavento. Z hlavní cesty odbočte u směrovky Risco del Paso a cesta vás zavede k písčitému parkovišti (zdarma) u překrásné a pro mě po zbytek dovolené nejoblíbenější pláže. Sotavento prý znamená odvrácená od větru - a bylo to znát, foukalo tu, ale bylo tu pořád pěkně slunečno. I když jsme pak byli jinde na ostrově, kde se honily mraky, směrem na Sotavento vypadalo počasí vždy skvěle. Pláž je tu opravdu nádherná, v některých místech až kilometr široká a na délku dlouhá údajně až 14 kilometrů. Tvar pláže se mění podle odlivu, přílivu a větru, takže během 4 hodin, které jsme tu strávili, jsme pozorovali vysychání lagunek, ze kterých do moře proudem odtékala voda nebo schnutí písku na ostrůvku, na kterém racci požírali nějaké potvůrky z moře, samé krásy. Barva vody je tu světlounce modrá, protože voda je tu plytká a na dně je viditelný bílý písek. Teplota vody je taky prima, jelikož se mělká voda prohřívá rychleji.

Večer jsem jeli na průzkum letoviska Morro Jable, ve kterém jsme nechtěli bydlet, protože cenově je to tu zbytečně hodně nahoře. Jde o luxusnější místo s několika většími hotely, a více to zde i žilo. Nepřehlédnutelnou dominantou města je velký bílý maják, který se tyčí přímo na pláži uprostřed letoviska. Okolo něj se za něčím co připomíná naši borovici kleč rotahovala ohromující písčitá pláž. Ten večer (a obdobně i ostatní večery) byl na ostrově dosti chladný, takže jsme si vyhlédli podnik, který nám poskytl příležitost dát si horký nápoj - v Morro Jable to byla cukrárna a v ní kafe a dortík. Poté jsme jeli zpět do Costa Calmy.

3. den (12. prosince)

Jedeme na velký výlet na jih ostrova přes Morro Jable - dále Punta Pasebre, zpět na Punta de Jandia a konečně na opěvovanou Playa de Cofete s vilou Winter.

Počítejte s tím, že v Morro Jable odbočíte z asfaltky na úzkou šotolinovou až kamenitou cestu, kde budete rychlostí cca 40 km/hod skákat až do cíle. Nejjižnější místo ostrova bylo opravdovou divočinou - silný vítr, útesy, velké nebezpečné vlny, občas malá písčitá plážička (krásná je Playa de Ojos - viz fotka vpravo u tohoto odstavce) a ve vnitrozemí skalnatá Malpaís neboli škaredá země.

Pár domečků v Puerto de la Cruz el Puertito bylo opuštěných, ve vodě pár surfařů snažících se neutopit na Playa del Turbia a jinak opět nikde nikdo. Cesta na pláž Cofete byla z místa spolujezdce krásná, přes hory ala zkamenělá sopka. Poté co se vyšplháte po serpentinách nahoru, otevře se vám dechberoucí výhled na moře, opravdu dlouhou pláž, hory a trochu zeleně. My jsme nejdrříve vyrazili do celkem tajemné vily Winter stojící několik set metrů nad pláží. Údajně jde o bývalé sídlo nacistů, z něhož vede podle místní legendy podzemní cesta k tajnému ponorkovému přístavišti. No, nic z toho se jsme při naší návštěvě ověřit nedokázali. Vilu dnes obývá životem a sluncem značně poznamenaný "děda" se psem, několika slepicemi a krůtou. Děda vybírá dobrovolné vstupné, které vám umožní prohlídnout si dosti bizardní expozici interiéru vily. Zjevně nejde o klasické muzeum, jelikož mezi exponáty zde najdete např. pověšené hrábě a prázdné plastové kanistry od chemických postřiků, kýbl nebo vyloužilý reklamní slunečník. I přesto (možná právě proto) ale stojí vila za návštěvu. Navíc, výhled z terasy vily je opravu záviděnihodný.

Od vily jedeme do Baru Cofete, jediné osvěžovny široko daleko. Dáváme si první paellu (s plody može)  - mňam a to za 8 EUR! Po cestě k aute se fotíme s oslem, který tu asi zabloudil. Ten si nás a naše drbání oblíbil a nechtěl nás opustit. Nakonec mu musíme ujet.

Pláž Cofete byla taková, jakou ji všichni popisují. Úžasná! Bohužel se tu nedá moc konfortně pobýt, fouká opravu silný vítr nesoucí písek, takže jsme se jen procházeli. Vítr stále těsně nad zemí nese zrnka píska, které střílí do nohou, takže sednout si na pláži by znamenalo mít to všechno v očích. Vlny v moři jsou ohromné. My jsme vybaveni německou mapou, kde je vyloženě psáno, že koupání je (kvůli silným spodním proudům) na Cofete zakázáno, a ve vodě se proto nepouštíme dále než po stehna.

Po cestě zpět ještě zkoumáme letovisko Butihondo - malebné, menší, příjemná plážička, ještě se koupeme, jsou velké vlny a trochu strašidelný spodní proud - naštěstí netáhl do moře, ale do strany :-). Jakmile ale zapadlo slunce, prchali jsme z důvodu značné zimy z vody pod osušku a potom z důvodu hladu do Mercadony - místního supermarketu. V tomto španělském řetezci nakoupíte podle našeho názoru prima jídlo za dostupné ceny (ty jsou u spousty zboží nižší než v ČR - např. u šunky Jamon Serano, ovčích i kozích sýrů, ovoce a zeleniny, ryb nebo vína.

4. den (13. prosince)

Opouštíme Costa Calmu a jedeme přes La Pared směr Ajuy. Cesta vede přes nádherné vybrahlé hory. Po cestě ještě chceme najít nějakou divokou plážíčku na západním pobřeží a hlavně vidět ztroskotaný vrak lodi na Playa de Garcey. Podle chování ostatních, kteří zde rovněž zastavili, vyrozumíváme, že nejsme sami, komu není úplně jasné, proč se místí rozhodli zrovna z tohto plácku udělat turistické "zastavení". Obecně vzato se ale na Fuerteventuře relativně často píše na turistických tabulích o astronomických zajímavostech, je proto možné, že i tohle místo s astronomií nějak souvisí. No, nevíme, každopádně je tu ale také bezva cedule s kozou a nápisem Fuerteventura - ta si přímo říkala o fotku :-). Pokračujeme tedy dále a za vojenským územím zatáčíme v Alto de Aguaje z asfaltky na šílenou kamenitou cestu. Přes určité rozpaky z kvality silnice (no, spíše cesty, nebo ještě přesněji řečeno něčeho vzdáleně připomínajícího cestu) a přes obavy z hrozícího defektu, jsme věřili německé mapě a odbočili tedy z hlavní a kodrncali směrem k moři. Asi po 20 minutách přískoků po kamenech a písku dojíždíme k pobřeží a dohadujeme se kde by mohl být vrak nebo alespoň slušný vstup do vody. Pobřeží je útesovité, a je nelehký úkolem najít místo, kde voda neudělá ship vrack z vás. Po cestě vidíme jakousi značku, něco jako turistický bod, vůbec ale nelze pochopit co naznačuje. Domníváme se, že směr kam jet, abychom uviděli vytoužený vrak. Tento zážitek se ale nekoná. Ptáme se dvou surfařu, kteří zrovna balí nadobíčko, zda-li neví, kde onen vrak najdeme a oni na to, že jsme na správném místě, a ukazují místo v moři nedalo kamenité pláže. Ale dodávají, že vrak se pořád více a více rozpadá a proto je vidět jen za odlivu, ale že ho vlastně taky nikdy neviděli, tak je možné, že se třeba naklonil na jednu stranu a už nesahá ani nad vodu. Nevadí, hledáme proto, kde se vykoupem. Od vyzkoušení síly oceánu v těchto místech nás ale odradí nejen velké vlny, ale především meloucí se oblázky, které pod vodou drtí naše a holeně.

Pokračujeme proto raději do Ajuy. Malebná vesnička mezi útesy, kde jsme zažili nejteplejší chvíle celé  naší dovolené. Nefoukal tu vítr a sluníčko krásně svítilo. Pláž v Ajuy je menší, členitá a hlavně celá z černého písku. Pláž je doslova obklopena příjemnými hospůdkami, které se táhnout až nahoru na útes. Po útesu vede nad mořem krásná pěší stezka k místním jeskyním. V Ajuy jsme objevili i milý obchdůdek Trece Peces s vstřícnou a ochotnou paní prodavačkou - ten musíte vidět. Vedle v kavárně jsme si dali Cortado (místní kafe s mlíkem) a v neobvyklém anglicko-německo-španělském podání si vyslechli pár historek o osmimetrových vlnách, které mají občas do Ajuy dorazit směrem od Tenerife. Tím nás bavil místní kavárník a vše doložil několika na papír formátu A4 vytištěnými (a vskutku neobvykle nekvalitními) fotografiemi uvedeného vlnobití.

Po dvou nebo třech hodinách v Ajuy vyrážíme přes Pájaru, vesničku s velkým plaveckým bazénem a pěkným starobylým kostelem Nuestra Señora de Regla a přes město Antigua do cíle v Betancurii. Ta se nachází v horách my jsme si v ní našli ubytování v 600 let starém statku Casa Princess del Arminda. Betancuria je prý nejnavštěvovanější vesnicí ostrova, ale to platí určitě pouze přes den. V sedm večer nebyla nikde ani noha, slyšet byl jen kostel a vidět bylo jen díky blížícímu se úplňku. Ubytování v Betancurii ale bylo naprosto stylové. Nejvíc nás zaujaly dveře do "pokoje" s visacím zámkem :-). K dispozici jsme měli také starou černou kuchyň a šachovou místnost, kde jsem oba večery hráli šachy, jelikož tady se opravdu nedalo nic jiného dělat, byť naše Casa byla kupodivu napojená na wifi. Stoleté mosazné šachové figurky ale zajistily lepší zábavu.

5. den (14. prosince)

Dnešní cíl je vrchol Betancuria. Ráno jdeme do jediného obchůdku ve městě, kde mělo být otevřeno od 9:00 hod., ale paní prodavačka přijela ve svém teréňáku až v 9:20 hod. Hlavně relax. Po snídani vyrážíme v bundách, na mysli máme to, že v horách bude asi vítr. Ale mýlili jsme se - je překvapivě teplo a skoro bezvětří. Hledáme nějakou cestu, která by nás dovedla bezpečně nahoru. Ale nic takového tu není, takže nabíráme vizuélně směr vrchol a jdeme kameny nekameny, ploty neploty a přes kozí ohrady k cíli. Nakonec po 2 hodinách jsme nahoře. Nikde nikdo. Přesto máme pocit, jako by nás někdo pozoroval. Následně si všímáme dvou hlav za horizontem - téměř špionsky ná pozorují ovce a koza :-). Fotíme se, kocháme se a pochopitlně jdeme i dolů. Sestup je nepříjemný, scházíme kopec tvořený zbytky vyvřelé lávy, kameny a hlubokými brázdami. Nejde se mi dobře a nevyhnu se ani pádu - naštěstí při něm minu asi tři metrové agáve.

Po návratu konečně poznáváme, že i Betancurii někdo navštívil (místné patrně na školním výletě, Němci a Britové) - hospůdky jsou plné a my neodoláme a dáváme si vychlazenou količku a bramborovou tortillu.

I v této části ostrova se chceme podívat k moři. Proto jedeme směr Palya del Valé, na níž podle mapy vedla cesta. Nedá se tu však koupat - opět jsou velké vlny a vstup do moře kamenitý a nevyzpytatelný. Jdeme se alespoň projít na útesy. Po chvilce jsem se všimla že nejdeme po skalním masivu, ale po převisu trčícím nad oceánem. Pod námi je asi 8 metrů propasi a syčící moře. Tohle kdyby se to utrhlo... Couváme raději zpět a na pláží se aslepoň chvíli sluníme. Já pozoruju převalující se kamínky a migrující kraby. Po cestě zpět do Betancurie se zastavujeme ve městě Antigua na nákup (je zde standardní španělské supermercado) a procházíme se přes krásně vánočně vyzdobené a nasvícené náměstí.

Večer ochutnáváme v našem stylovém ubytování talíř typiských sýrů (kozích) a salámů (chorizzo, fuet). Fuerteventura je ostrovem koz, takže tu narazítě na mnoho druhů kozího sýra a také kosmetiku s kozím mlékem.

6. den (15. prosince)

Odjíždíme z Betancurie do našeho třetího ubytování na severu ostrova v Corraleju (nejrušnějším letovisku ostrova). Jedeme přes La Oliva a El Cotillo. La Oliva je město spojené s historií rodu Coronel. Navštívili jsme muzem Casa del Coronel nacházející se v reprezentatnivní vile (až zámečku) na okraji města. Vila má sice pěkné, ale relativně prázdné interiéry (několik kusů nábytku a pár obrazů a fotografiií rodu). Za nízké vstupné 2 EUR ale shlédnete i hezkou pavlač s dřevěným zábradlím, nádvoří a zajímavé keramické podlahy. Jo, a taky si můžete odskočit na slušné toalety :-)

Další z míst navštívených ten den - El Cotillo - se stalo naším oblíbeným letoviskem na severu ostrova. Proč? Najdete tu kýžené závětří a za městem je malá krásná pláž bez velkých vln. Playa del Concha měla z přírodních materiálů (kameny) vytvořenu na moři hráz, o níž se rozbíjely velké vlny a na pláž jako takovou už doputovaly jen ty lidskými silami překonatelné (ba dokonce zábavné). Voda je tu navíc nádherně azurová.

Ubytování v Corraleju se nachází na hranici města a zdější přírodní rezervace (ta se vyznačuje znaky pouště - pískem, dunami, obšas nějakým keříkem). Při večerní procházce centrem Corraleja se nám potrvruje, že tohle město rozhodně nejvíc žije - jsou zde restaurace, tapas bary, kavárny, obchody s oděvy, diskotéky aj.

7. den (16 prosince)

Je zima. Chtěli jsme jet na celodenní koupačku do dun, ale fouká vítr a mraky se honí od Lanzarote tak, že u snídaně už začíná poprchávat. Měníme tedy program a vydáváme se zkoumat severní pobřeží. Jedeme do El Cotillo, ve kterém jsme se předchozí den tak nádherně koupali. Teď je tu mlha a ve vodě ani surfař. U majáku Faro de Tostón lije jako z konvce a fouká opravu silný vítr. Nám to ale nevadí, smějeme se a v pláštěnkách běháme po kamenité pláži, kde lidé staví kamené mohylky. Němečtí turisté nám naše pláštěnky tiše závidí - vidíme jim to na očích. Poté projíždíme celé severní pobřeží - míjíme plážičku, na které probíhá výcvik windsurfingu. Jsou ze pro to ideální podmínky - je to vlastně mělká laguna, na kteoru se nedostanou velké vlny, ale vítr tu fičí o sto šest. Mimochodem 3 dny (celkem 12 hodin) školy winsurfingu pro začátečníky stojí 140 EUR, kitesurfingu 310 EUR a surfu 125 EUR. Se zapůjčeným Yarisem doslova skáčeme po šílené cestě podél pobřeží, jen občas se mineme s nějakým jiným zbloudilým vozidlem. Dojedeme do Majanicho, což je zapomenutá rybářská vesnička, naprosto bez lidí. Ale podle veřejného osvětlení v dálce od pobřeží hádáme, že se tu chystá nějaká výstavba - co tu ale budou dělat? Není tu ani pláž... Nicméně, i pláž se dá dneska vyrobit. Rozhodli jsme se nepokračovat dále až do Corraleja po stále se zhošující silnici a vydali jsme se raději opět do vnitrozemí přes Lajares. To je moc hezká vesnička plná surfařských obchodů a kaváren. V jedné se občerstvujeme a jedeme přes La Oliva na cestu FV 1 vedoucí podél východního pobřeží, abychom viděli všechna místa vhodná ke koupání v okolí písečných dun. Je jich spousta, ale vítr douká neskutečně, takže je zima a nikdo se nekoupe ani neopaluje. Řádně navlečení se jdeme mezi kamenné zástěny na Playa del Medáno, kde se koná přehlídka kitesurfarů. Jde nádherně vidět Ista de Los Lobos. Nakonec jsem neodolala a alespoň po pás do vody šla.

8. den (17. prosince)

Zase je zataženo. I přesto se pokoušíme vykoupat se u dun v části Playa Bajo Negro u resortu Oliva Beach. Vystrojeni do plavek si to jako správní otužilci štrádujeme směr moře - ve chvíli, kdy nám chodidla omyje ledový oceán na nás plavčík začne pískat. Z počátku nechápeme proč, vlny evidentně nejsou příliš velké. Všíimáme si ale červené vlajky a pochopíme, že na tomto pobřeží nejde až tolik o velikost vln, jako o sílu spodních proudů. Podle "řádu pláře" se prostě nesmí do vody. Chceme-li se vykoupat, nezbývá nám, než zajet na naše oblíbené místo v El Cotillo, na Playa del Concha. Najdeme si závětří a opalujeme se. Dvakrát nebo třikrát si jdem i zaplavat do vody. Ani nám nevadí, že několikrát zaprší (déšť přečkáváme v nedaleko zaparkovaném autě). Po dešti se na obzoru totiž objevuje nádherná duha, která nám vše nepříjmené spojené s deštěm vynahradila. Skoro se dalo sáhnout na začátek (nebo konec?), v místech, kde se duha spojuje se zemí. Poklad tam ale nebyl :-).

9. den (18. prosince)

Opouštíme Corralejo po západo-pobřežní silnici a jedeme do Caleta de Fuste, kde máme na dvě noci rezervovaný bungalov  (Bungalow Fuertesol). Opět není obzvlášť teplo a proto se vydáváme jen k majáku a Castillo de Fuste. Zjišťujeme, že tento konec letoviska má pdoslova pod palce hotelový ředtězec Barceló - v podstatě tu pocházíte mezi komplexy budov, bazénů a restaurací. Je tu ale také část městečka s několika poměrně levnými restauracemi a obchůdky. Počasí nevypadá příliš nadějně, ale občas prosvítající sluneční paprsky nás motivují jít vyzkoušet komfort bazénových lehátek a případně i teplotu bazénu v areálu našeo bungalovu. V mikinách si leháme k bazénu s naději na brzké zahřátí, jen co slunce vykoukne zpoza mkraků. Na lehátkách pozorujeme letadla, protože asi 5 km od nás se nachází přistávací dráha fuerteventurského letiště. Večer vyrážíme do hlavního města Puerto del Rosario. Na základě informací dostupných z průvodů i internetových zdrojů nečekáme zázraky - moc k vidění toho v hlavní měště být nemá. Naším cílem je dobrá večeře. Hlavní město je ale i přesto velkým zklamáním. Vě městě jakoby nežili žádní lidé (následně jsme zjistili, že všichni se nachází v jediném obchoďáku poblíž výpadovky z města). Restaurací je tu pomálu, z toho pouze dvě otevřené. První je spíš sportbarem než restaurací (zakouřený, s několika televizory a nabízející nějaké smažené jídlo a pizzu z dovozu) a druhá je pro změnu nechutně předražená rybí (asi proto v ní nebyl jediný zákazník). Ještě, že je na konci pěší zóny alespoň kostelík. Jelikož je čtvrtá adventní neděle, v kostelíku Parroquia De Nuestra Señora Del Rosario se schyluje k večerní adventní mši. Uvnitř nás upoutá milá výzdoba. I mše jako takovýá je zajímavá, ale zkoukneme jen její začátek a odcházíme do přístavu. Byli jsme tam trošku nepatřiční. V přístavu obdivujeme obrvskou nasvícenou a troubějící záocenanskou loď. Poté jdeme do auta a hladoví odjíždíme. Večeříme až u nás v Caleta de Fuste v úžasné taverně, kterou provozuje rodina Indů. Servis i jidlo (španělské i indické) je skvělé a ceny lidové.

10. den (19. prosince)

Předchozího dne jsme zjistili, že hlavní město nestojí za nic. Vydáme se proto zkoumat východní pobřeží raději směrem na jih. Míjíme muzeum soli, ale to je beznadějně zavřené. Zkoušíme projet pobřežní cestou přes plážový hájek do Pozo Negro, ale stopku nám vystaví obrovská a hluboká bahenitá kaluž. Obáváme se, že zapadneme, tak se raději otáčíme a jedem zpět na hlavní silnici. Jedeme k velkému a udržovanému majáku Faro de La Entallada, ze kterého je překrásný výhled. Potom zastavujeme v Las Playitas (v překladu "plážičky"). Jde o malé sportovně - rekreační středisko tvořené několika domky a hotelovým komplexem doplněným řadou bazénů, kurtů, tělocvičnou a posilovnou. Překvapil nás čilý ruch, který zde panoval. I těsně před Vánoci se tady sportovcům z různých koutů světa dostávalo jejich tréninkových dávek. Zdější pláž je opravdu hezká a jediný plážový bar, který byl otevřený, vybízel k posezení a odpočinku. Dopřáli jsme si ho a dali si dos cortados (dvě typické fuerteventurské kávy). Další zastávkou je bývalý hlavní přístav ostrova Gran Tarajal. Ten se nám moc zalíbil. Jde o živé městečko neovlivněné turismem s příjemnou a liduprázdnou pláží. Počasí se tady nějak umoudřilo, vírt byl mírný a my se koupeme. Na celé několik set metrů dlouhé městské pláži je nás asi šest. Oběd řešíme v supermarketu - sušenou šunkou jamon serano, kozím sýr a čerstvou bagetou - dohromady asi za 5 EUR (oběd pro oba). Pro představu, bageta s jamon serano stojí v bistru obvykle asi 6 EUR. Po zpáteční cestě zajíždíme ještě do Pozo Negro - tady je pár rybářských domků na oblázkové pláži. Pohled jak malovaný, ale moře nás ke koupání příliš neláká - dno je hodně tmavé (jsou zde asi 10 cm kameny) a voda studená.

11. den (20 prosince)

Balíme a jedeme vrátit auto do půjčovny nacházející se v jakési průmyslové zóně poblíž hlavního města. Odtamtud nás shuttlebus půjčovny zavezl přímo na letiště. Při předávce auta máme štěstí - jen jsme odevzdali klíče a ihned odjíždíme. Nikoho nazejímaly nánosy bahna, prachu a hlíny, kterými jsme naše zapůjčené auto za těch deset dnů zkrášlili. V 17:05 hod. přilétíme do Berlína, kde nás vítá evropská zima. Lehce sněží. Také z letiště nás veze shuttlebus na parkoviště, které jsme si objednávali dopředu (jde o parkoviště u Makra nedaleko berlínského letiště). To bylo vč. transportu podstatně levnější než parkování přímo na letišti. Po zpáteční cestě jsem přemýšlela nad možnostmi, které nám nabízí současný život ve vyspělém světe. Můžeme se třeba v zimě koupat v oceánu a za pár hodin řídit vlastní auto po dálnici směr vlastní postel. Ač se to někomu nemusí zdát, nemáme se špatně a můžeme být rádi, že žijeme ve středí Evropě 21. století...

Pokud bych měla srovnat Kanárské ostrovy, které jsem již navštívila, tj. Tenerife, Grand Canarii a Fuerteventuru, tak na turistiku bych nejvíce doporučila Tenerife, které nabízí asi nejvíce lákavých míst, kam se podívat či na které si vyšlápnout. Grand Canaria je podle mě nejvíce zasažena turismem, což může někomu vadit a jinému zase vyhovovat. Krása Fuerteventury pak tkví hlavně v krásných plážích a zvláští atmosféře liduprázdných míst včetně pozoruhodných oblastí tzv. mal país (škaredé země). Určitě na některý z "Kanárů" někdy vyražte a sami posuďte!